Psal se 25. duben 1974. Ulice Lisabonu se začaly plnit lidmi – beze strachu, ale s nadějí. Vojáci s květinami v hlavních pušek, lidé rozdávající karafiáty, nikdo nestřílel. Diktatura padla, aniž by tekla krev. Portugalsko se po téměř půlstoletí probudilo do svobody.
Temné roky diktatury – Salazarovo „Estado Novo“
Od roku 1933 vládl Portugalsku autoritářský režim zvaný Estado Novo. Ideologický otec – António de Oliveira Salazar – byl muž posedlý pořádkem, katolicismem a koloniálním impériem. Demokracii považoval za chaos, svobodu slova za hrozbu. Portugalci žili pod dohledem tajné policie PIDE, tisíce jich byly vězněny nebo donuceny k emigraci.
Země zůstávala chudá, izolovaná a zaostalá. Ženy neměly téměř žádná práva, školní docházka byla mizivá, většina obyvatel byla negramotná. Opozice byla umlčena, volby jen fraška. Koloniální války v Africe – v Angole, Mozambiku a Guineji-Bissau – zabíjely mladé Portugalce a prázdnily státní pokladnu.
Jak se žilo běžným lidem
Režim budil strach. Lidé šeptali, nedůvěřovali sousedům. Poslouchání zakázaných rádií (jako Rádio Renascença nebo Rádio France Internationale) bylo riskantní. Každodenní realitou byl nedostatek, cenzura a kontrola. Mladí lidé snili o emigraci, o lepším světě.
Zároveň ale mnoho Portugalců režim přijímalo – ze strachu, z výchovy nebo prostě proto, že nic jiného neznali.
Revoluce s květinou místo kulky
Zlom přišel z armády. Vyčerpaní důstojníci, kteří neviděli smysl v nekonečných koloniálních válkách, se spojili do hnutí MFA (Movimento das Forças Armadas). V noci z 24. na 25. dubna zahájili převrat. Signálem k akci bylo odvysílání zakázané písně „Grândola, Vila Morena“ v rádiu.
Vojáci obsadili strategická místa, zatkli klíčové představitele režimu – a lidé vyšli do ulic. Ne se strachem, ale s nadějí. Místo střelby rozdávali květináři karafiáty. Vojáci si jej strkali do hlavní pušek – a tím dali revoluci její symbol.
Během jediného dne skončila diktatura, která trvala 48 let.
Co následovalo?
Přišla svoboda – a také chaos. Následovalo několik měsíců nejistoty, politického boje a ekonomických problémů. Ale také obrovská vlna nadšení, nové možnosti, konec cenzury a návrat emigrantů. Koloniální války skončily, vznikly nové africké státy, ženy získaly práva, školství i zdravotnictví se otevřely všem.
Portugalsko se začalo pomalu měnit v demokratickou a moderní zemi.
Proč na to nezapomínat?
Karafiátová revoluce je připomínkou toho, že i bez násilí se může změnit systém. A že svoboda není samozřejmost – je třeba ji chránit, připomínat si její cenu a být ostražití vůči těm, kdo by ji chtěli znovu omezit.
A letos bez oficiálních oslav
V roce 2025 si Portugalsko připomíná už 51 let od Karafiátové revoluce. Ale letos bude 25. duben výjimečně tichý – vláda zrušila oficiální státní oslavy na počest zesnulého papeže Františka, který zemřel před několika dny. Pro zemi s hlubokými katolickými kořeny to má silný symbolický význam.
Možná je to ale i příležitost – zastavit se, zamyslet se v tichu. Nad tím, co svoboda znamená, jak křehká je, a že její hodnota nespočívá v pompézních ceremoniích, ale v každodenním životě bez strachu.
Home 